Jak účinně zvládat stres pomocí stresu

Rok a půl na vysoké škole a pak příprava na odjezd na Erasmus mě naučily několik užitečných tipů, které je třeba vědět, pokud chcete zvládat zbytečný stres. Jedná se sice o metodu kulminovaného stresujícího stresu, ale to přece vůbec nevadí. Můžu se vám zaručit za garanci účinku a pár nervových zhroucení navíc.

Jako první je důležité, abyste se naprosto přestali zajímat o věci, které vám stres můžou vyvolat. Pokud máte třeba zkoušku pátého února, nesmíte na to vůbec myslet až do čtvrtého. Ze všeho nejdůležitější rada hned na úvod tedy zní: odkládat, odkládat, odkládat. Cpát to jako špinavé prádlo do koše několik týdnů v kuse, až do dne velkého praní, kdy vaše největší starost bude už jenom to, jestli se vám nezasekne pračka.

Zvlášť se to uplatňuje třeba při výše zmíněných zkouškách. Proč se na ně učit hodinu denně dva týdny dopředu, když se můžete učit čtrnáct hodin den předem? Spánkový dluh, podezření na předávkování kofeinem a hysterický křik ve smyslu: ,,Já sakra vím, že jsou čtyři ráno, ale copak znáte lepší čas pro zapamatování si obsahu všech kapitol knihy Jak se dělá teorie?! Takhle to budu za ty tři hodiny alespoň mít v živé paměti!" jsou jenom mírně nepříjemné projevy, které jsou nutné po týdnech blaženého nevědomí, že ta zpropadená knížka nemá třicet, ale tři sta stran.

Tento přístup se mi kladně osvědčil i co se týče plánování Erasmu.

,,A kde tam v tom Rumunsku budeš bydlet?" ptali se mě všichni, na což jsem odpovídala, že prostě nevím. Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby to nebylo týden před odjezdem. Tahle odpověď většinu lidí tak překvapila, že si mysleli, že si dělám legraci a nechci jim nic říct, takže se mě pak přestali ptát, což byla prostě ideální situace.

Pak na mě uhodil táta: ,,Ty určitě chceš jet do Černobylu, co?!"

Nechápala jsem, kam tím míří, než mi došlo, že jsem se před ním jednou, jednou jedinkrát zmínila, že z Rumunska je na Ukrajinu lacinější vlak. Jenže táta si to očividně vyložil po svém. Takže jsem se ho snažila rychle uklidnit ležérně uvolněným hlasem: ,,Prosím tě, proč bych hned, jak tam dojedu, jezdila do Černobylu, když ani nevím, kde budu bydlet, kam budu chodit do školy, co budu mít za předměty a jak se tam dostanu?"

Jeho výraz v tu chvíli nabrat odstín nachově rudé (takový odstín mezi tím, jak se dusil všemi nadávkami, kterými mě chtěl zasypat, a zároveň v něm vřela všechna krev) a už se mě podruhé nezeptal.

Moje kamarádka Lumír, kterou jsem žádala o rady ohledně organizace Erasmu, protože jela asi o tři týdny dřív, mi velmi ochotně poradila, že je nejlepší při mental breakdancech zalézt pod stůl. Byla to ta nejlepší rada, kterou jsem ohledně toho kdy dostala. Pokud budete moct, určitě vyzkoušejte, je to nesmírně parádní, zvlášť pokud jste tam třeba poslední tři měsíce nevysávali. Menší alergický záchvat vás zaručeně postaví na nohy.

Na závěr vás nicméně musím varovat, že tenhle přístup rozhodně není pro všechny. Někteří se prostě raději stresují po menších dávkách a průběžně, ale já si myslím, že to je pro lůzry. Pokud se cítíte jako opravdu silná osoba, která je schopná ustát nervové zhroucení a hysterický pláč pod stolem, můžu vám potvrdit, že jste dost silná osoba i pro mou terapeutickou techniku, kterou si nechám patentovat v Rumunsku, a po návratu do Čech ji začnu vyučovat ve večerních kurzech, tak doufám, že se tam uvidíme. Ale stůl si musíte donést vlastní.