Jak si o mně Rumun myslel, že jsem komunistka

V létě jsem se vydala poznávat na vlastní pěst krásy cizích zemí. Rozhodla jsem se pro Maďarsko, protože tam jel autobus z Brna a není to ani přehnaně blízko, ani přehnaně daleko. Rezervovala jsem si tedy místo a jala se hledat ubytování. Protože se mi nechtělo utrácet a chtěla jsem poznat nějaké nové kamarády, nainstalovala jsem si aplikaci Couchsurfing a začala si shánět hostitelku, protože jít spát k úplně cizímu klukovi jsem se (zatím) neodvážila.

Měla jsem šest hodin, než moje hostitelka končila v práci, takže jsem se courala po městě, kde mě ovšem můj nechvalně známý orientační nesmysl vedl přímo přes ty nejhorší a nejšpinavější části.
Tudíž moje první dojmy z Maďarska se skládaly z rozbitých oken, vhledů do dvorů a do domů, ze kterých se ozýval křik, jak na sebe pořvávaly páry při různých roztržkách a hádkách (a že jich teda bylo), a na ulici jsem překračovala odpadky a v jednom horším případě dokonce i bezdomovce.

No takhle to dál nejde, potřebuju někoho, kdo to tu zná, řekla jsem si, když jsem se vymotala z nejhoršího a vrátila se do metra. Takže jsem vytáhla telefon a přes Couchsurfing jsem našla lidi, kteří stáli o „hangout". Ozval se jeden docela normálně vypadající kluk, který měl v popisu, že je z Rumunska. „No sláva!" zajásala jsem, to nemůže být náhoda! Seznámím se s ním, aby mi pak řekl něco o Rumunsku a doporučil mi nějaké typy, když tam pojedu na Erasmus. Tak jsem sebrala odvahu k anglické konverzaci, vyměnili jsme si čísla a sešli se v centru.

Klučina říkal, že si dává „gap year" po střední a cestuje, což mi přišlo ohromně super a hlavně bych to do něj neřekla, protože vypadal tak trochu jako typický šprtík; zplihlé mastné vlasy v myší blond a nelichotivém sestřihu, hranaté brýle bez obrouček a trhaný způsob vyjadřování někoho, kdo toho ví daleko víc, než dokáže říct. Nabídl mi svůj pepřák a nakonec to byl on, kdo měl asi strach ze mě. Jo a jmenoval se Gergely, což nápadně připomínalo spíš jméno Gargamel, jak jsem si ho pak taky zapamatovala.

„V Rumunsku jsou města, která jsou naprosto komunistická. Všude takové ty hnusné paneláky," vysvětloval mi hned zkraje, když jsem se ho zeptala, jaká je to země.
„Hm, to máme u nás taky," přitakala jsem. Následoval asi hodinový rozhovor o komunismu, a zatímco jsme procházeli největší budapešťské památky, překvapovala jsem sama sebe, že sice s drobným zadrháváním na velmi těžkých slovech jako „revolution", „democratic" nebo „dog" dokážu docela obstojně konverzovat o pražském jaru, okupaci v roce 1968, Janu Palachovi a Sametové ...., přičemž jsem si připadala nesmírně chytře a vlastenecky.

Po chvíli, kdy jsem téma považovala za úspěšně ukončené, jsme procházeli kolem kostela. „Jsi pokřtěná?" zeptal se Gergely.
„Ne," odpověděla jsem. 
„Takže jsi taky komunistka?"
„Cože? Jak taky?"
„Jako tvůj táta, říkala jsi, že jeho rodiče byli oba ve straně."
„Ale můj táta není komunista..."
„Vždyť jsi říkala, že je z komunistické rodiny."
„No ale to přece neznamená, že byl komunista!" hájila jsem se vehementně. „A ty jsi pokřtěný?"
„No jasně," přitakal Gergely, „v Rumunsku ten, kdo není pokřtěný, je většinou komunista. Takže fakt nejsi komunistka?"

Po téhle poměrně zásadní informaci jsem na něj jen zírala a uvažovala o tom, že se teda buď rychle musím dát pokřtít, nebo alespoň pohotově lhát, aby mě náhodou rumunští spolužáci nepodezírali, že mám v pokoji pověšenou rudou vlajku se srpem a kladivem.

Nakonec mi z tohoto setkání tedy zbyla nejen rada do života, ale i pár špatných fotek, abych měla památku na den, kdy jsem se poprvé střetla s rumunskou (komunistickou) kulturou a s velkou pompou zjistila, že Rumunsko s Maďarskem sousedí. Takže, ano, cestování vám opravdu rozšiřuje obzory a já se nemůžu dočkat, až budu vysvětlovat, že v Česku dichotomie pokřtěný/komunista opravdu až tak horká zase není...