Jak se princezna vyvážila v oblečení

Některé nápady jsou špatné. A některé nápady stejně uskutečníte, ačkoli už předem víte, jak moc špatné jsou. Třeba když se král rozhodne vyvážit princeznu ve zlatě, ale tak nějak mu nedojde, že jeho dceři se na váze objevuje trojciferné číslo.
A asi tak nějak jsem se já vyvážila, ale bohužel ne ve zlatě, nýbrž v převážně v oblečení. Kdo by to byl řekl, že nějaké ty boty, trička, svetry, sáčka a spodní prádlo bude vážit přes třicet kilo?

Moje dobrodružství s těžkou vahou oblečení začalo už asi o dva týdny dříve, na preventivní prohlídce. Doktorka mě postavila na váhu se zimními botami a vlněným svetrem.
„Nemám si to sundat?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
„Nene, to není třeba," odpověděla doktorka. Když na ni sestra křikla výsledek, komentovala to dosti suše, ale zato velmi brutálně: „Před rokem jste měla o tři kila méně. Tak ale stop s tou váhou, jo?"

Když jsem odkráčela domů, trochu uraženě jsem už nepostavila na váhu sebe, protože slova „stop s tou váhou" jsem si vyložila po svém; kdybych totiž měla přestat jíst, snad řekne: „Tak ale stop s tím jídlem," ne? Takže „tak ale stop s tou váhou" bylo jasné znamení, že už se nemám vážit.) Při této kratochvíli jsem však zjistila, že moje boty vážily každá pět set gramů a můj svetr čtyři sta padesát. Takže to kilo a půl nepocházelo, ehm, jen z čokolády.

Nicméně mě to trochu překvapilo; ani by mě vlastně nenapadlo, že na nohách nosím celkem kilo váhy. A co teprve třeba zimní nebo koženková bunda? To už taky nějaký ten rozdíl dělá. A jak moc velký, o tom jsem se přesvědčila následně za poměrně krátkou dobu.

V momentě, kdy jsem se rozhodla, že za způsob přepravy do Rumu zvolím autobus, protože si za padesát korun můžu připlatit ještě za jedno zavazadlo, zdálo se mi to jako poměrně fajn nápad. Ovšem pak jsem si sbalila kufr, jehož váha se vyšplhala na pětadvacet kilo, čímž byl povýšen na živou bytost jménem Čestmír, následně jsem si sbalila krosnu, jejíž váhu jsem radši ani nezjišťovala, a nakonec jsem k tomu připadala příruční zavazadlo, batoh, ve které jsem měla dvě lahve vody a asi tři kila jídla, tak trochu mi došlo, že tohle asi až tak dobrý nápad zase nebyl.

Vyhodila jsem z kufru pár věcí, čímž se jeho váha snížila o jedno a půl kila. Nicméně mě to pak přesvědčilo, že jsem vyndala dost a všechny ostatní věci už vážně nutně potřebuji. 

Než jsem posledního večera odešla z bytu, spadly mi na zem klíče. Natáhla jsem se pro ně, ale batoh mě převážil dopředu a krosna na mých zádech mi notnou chvíli nedovolila vstát. Zmítala jsem se na podlaze jako jakási variace na Řehoře Samsu, přestože já jsem se spíš než na brouka proměnila na neohrabaného šerpu začátečníka.

Každopádně se mi podařilo vstát, vzít kufr a jít v půl dvanácté v noci čekat na rozjezd. Tajně jsem ve skrytu duše doufala v bezbariérový autobus, ve kterém bych kufr Čestmíra mohla připoutat jako vozíčkáře, nicméně přijel obyčejný.

Tři schody, které jsem musela překonat při nástupu, byly nejhorší tři schody v mém životě. Řidič na mě zíral, jako kdybych se rozhodla převézt městskou hromadnou dopravou tři pytle cementu (váhou možná odpovídající), ale pomoci jsem se od něj nedočkala. 

Na nějaké další zastávce nastoupil přiopilý týpek, kterému kufr Čestmír znemožnil průchod uličkou.  Chvilku jsme se na kufr oba koukali a uvažovali, jestli by si mohl sednout (ten týpek na kufr, ne kufr na sedačku, protože tam by ho stejně nikdo nezvedl).

Nakonec jsem toho chlapíka využila a požádala ho, aby mi Čestmíra snesl dolů z osudných třech schodů, čemuž naštěstí vyhověl, přestože ho Čestmír v jeho přiopilém stavu (podotýkám, přiopilém stavu toho týpka, ne Čestmíra; v něm byla slivovice pěkně zavřená v lahvi, ne v játrech)  skoro převážil. Mě zase skoro převážila krosna, takže jsme všichni čtyři společně vypadli ven z autobusu. Vděčně jsem se na týpka usmála, ale on už googlil nejlepšího chiropraktika, který by mu spravil záda, jež se ode mě rychle vzdalovala, nejspíš ze strachu, že mu řeknu, že budu jeho asistenci a pomoc chtít až do Rumunska.

Já jsem nicméně statečně popadla Čestmíra za madlo a vydala se pod hodiny čelit setkání se svou novou společnicí ve zločinu (a té noci i v nejedné zatěžkávací zkoušce).

Na závěr fotka japonského Čindy, který mi se zavíráním kufru moc nepomohl, a sbalit dovnitř jsem ho taky nemohla. A pak já ve vší parádě s Čestmírem, Tlustou Bertou (krosna) a dalšími životně důležitými věcmi.

Jo a jestli jsem se fakt vyvážila? To si nemyslím, ale řekla bych, že jsem měla navrch jen tak kolem dvaceti kil. A jestli jsem to všechno potřebovala? No, řekněme že tak 80 procent ze všech věcí jsem vážně využívala, což je na moje poměry docela úspěch. O tom a o kráse minimalismu zhmotněné ve třiceti kilech ale někdy příště.